Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje první setkání s Petrou

9. 11. 2008

Tento příspěvek Petra původně psala na web mé prapravnučky jménem Bonnie Monteka.

 Díky mě a nyní i mé prapravnučce Bonnie ví, co je to žít po boku afgánského chrta.

Poprvé jsme se setkaly 19/6/1995 (na ten den nikdy nazapomenu). Chystali se mě poprvé fotografovat s jejím manželem (tehdy jejím přítelem).  Bylo mi akorát 13 týdnů. Hlavičku jsem měla jako kedlubničku, dost se mi ještě podlamovaly nožičky, když jsem způsobně ťapkala na vodítku.

Tehdy jsem si Petra položila dost zvláštní otázku "Bude mě to malé zvířátko mít vůbec rádo". Jak za pár měsíců a během těch let zjistila, milovala jsem ji a ona mě. Vytvořilo se mezi námi absolutně němé a nevidětelné pouto. Asi vás napadne, proč si někdo jako Petra,  pokládal takovou "blbou" otázku. Ač má Petra zvířata velmi ráda, žádného pejska jsem doma z rodiných důvodů mít nemohla, čili netušila jak to ve vztahu člověka a psa chodí.

Petra říká, že jsem byla to nejkrásnější, co ji tehdy mohlo potkat. Byla jsem jí nejlepší kamarádkou. Do psího nebe jsem odešla v polovině září 2006. Po krátké nemoci jsem Petře a Martinovi doma usnula v náruči věčným tvrdým psím spánkem, ze kterého není probuzení. Ty nejsilnější vzpomínky však zůstávají živé.

Elegance ze Zličínských luk (12.3.1995 - 14.9.2006)

Obrazek

 

 Podle mé člověčí smečky jsem  byla skutečná hrdá afgání dáma. Svému jménu dostála naprosto ve všem.

Petry kolegyně z práce k jedné z posledních fotografií, kterou se mnou pořídili, po shlednutí pronesla větu:"podívej se", myšleno jako Petra, "to je elegance" a Petra jí na to odpověděla: "Ona se tak jmenuje".

Říká se o mě, že jsem  byla nejen skvělá pes, ale i ošetřovatelka. Když Petře bylo skutečně ouvej, ležala jsem u ní, zahřívala jí bolístka pacičkama. Ráda jsem s Petrou a Martinem lehávala v posteli. Vždycky jsem Martina (Petry manžela) upacičkovala na zeď nebo k opěradlu gauče, kde jsme spali, jen abych měla s Petrou dost místa. Zvláště jsem se ráda přišla tulit, když byla bouřka nebo o silvestra lítaly kratochvilné řachací věcičky. Pohoda s nimi v posteli, jí dodala jistotu. Venku bylo boží dopuštění a mě abysolutně nezajímalo. Martin mě velmi rád na chatě popichoval, abych Petru ráno budila. Jen se na něj zkoumavě podívala, co že to po mě žádá a nechala jsem Petru spát. :-)))) Jakmile Martin opustil vyhřátou postel, hups ke ní. Pohledem jsem Martinovi vždy říkala "Ty už se do postele nevejdeš, tu ležíme my dvě".

Toho krásného je hodně, musím jenom zavzpomínat z nebeského balkónu, abych Vám to tady dole mohla povědět.